Hlavní strana / Nezařazené / Top článkyClaudio Depeyrac – Netoužím po falešném respektu
Netoužím po falešném respektu

Claudio Depeyrac – Netoužím po falešném respektu

Člověk, který je švorc, Vám řekne, že nejhorší je nemít peníze. Komu chybí zdraví, ten poptává doktory. Ten kdo je nespokojený, zarytě celá léta omílá to samé dokola. Historie drží ochrannou ruku nad námi všemi, ale různými způsoby.

Nejsem důchodce, co by se vracel už jen ke vzpomínkám, ale jednu vlastnost se staršími lidmi mám společnou – chodím pomalu. Nespěchám, protože bych poté mnoho věcí přehlédl. Spěchají Ti, jež neomylně důvěřují svému kurzu.

Mé bohatství pochází z mých vzpomínek: Co je dobro a co je zlem? V devatenácti, hned po škole, jsem vyrazil do Prahy, zažil spousty večírků, ale poznal také odvrácenou tvář velkoměsta. Bydlel s Američanem, Polkou, Ukrajinkou, Španělkou. Důvěřoval jsem, proto mne párkrát lidé i okradli. Měl jsem ambice, ale pokaždé realita připravila jiný scénář. Přespával jsem ve své kanceláři a neměl ani matraci. Byly to dva měsíce a dodneška vím, jaké má člověk štěstí, když má alespoň svoji vlastní postel. Vše bylo vsazeno. Zpětně bych některé roky, schůzky, lidi, mohl vymazat. Ušetřil bych tím spousty cest autobusem mezi Českou Lípou a Prahou, vyhnul bych se utrácení za vysoké nájmy v Praze, předešel bych hádkám a nepochopení s mými rodiči, naspořil bych si peníze. Jenže tohle by za mě pak nikdo nesepsal. Tak, jako pohádkový Honzík si vzal šáteček na rameno, podobně chodí dnes do světa mladí kluci:)

Jsou to hloupé věci, za které utrácíme, je to luxus, který poptáváme. Lidé své roky prodávají, aby si mohli koupit „něco novějšího“ – pak zestárnou. Přicházíme o čas, který jsme mohli využít lépe.

Netoužím po falešném respektu, spousty věcí odmítám už z principu, vím, že mnohým lidem to nedojde, a díky Bohu už ani toto neřeším. Jsem čarodějem, co svoji pozornost oprostil od davu, který pořád někam spěchá, ale zároveň s ním nejde hnout. Každý máme to své, a já si hlídám to nejdůležitější: Chci být na místech, kde se něco děje, kde se jako člověk posouvám. Mít moc nad situací, která mi umožňuje se kdykoli sbalit a odejít z míst, kde vidím, že to stojí za h!vno. To považuji za nejvyšší stupeň bohatství. K čemu jsou totiž všechny ty peníze, při obratu 100 mil ročně, když firma musí splácet drahé stroje, a když by přestala fungovat, pak je banka zabaví. Jsou vysoké příjmy, ale také závazky!

Moje kouzelná hůlka se nebojí práce. Bojí se, že bude pracovat a neuvidí v tom žádný smysl. Z toho vzniká stres, hlavně po padesátce, kde už člověka často opustí ideje, že by něco mimořádného chtěl dokázat.

Kouzla jsou síly; energie rodící se ze situací, kdy opakovaně investujeme všechno, abychom se dostali výš, než jsme. Stáváme se svědomitějšími, protože spatřujeme tu paralelu mezi přítomností a minulostí. O co vše jsme přišli, i když jsme předpokládali, že jenom získáme…

Lidé dokáží kvůli jistotě jezdit třicet let z bodu A do bodu B, pořád stejným směrem – vše pak splyne v jeden vizuální obraz.

Výhodou je mládí, protože můžete riskovat více. Dnes mám rodinu, ten čas přišel, a s podivem už neriskuji. Mým cílem je vyrovnanost. Je to další stupeň, ke kterému se přiblížíme, jakmile pochopíme zákony dějů okolo nás, zákony Vesmíru. Já to pochopil a jsem přesvědčený, že k tomu vede cesta skrze vnitřní bolest, kdy začíná krvácet naše srdce. Bolest, která otevře vyšší citlivost a vnímavost na to, co se děje okolo nás. Dokážete-li popsat vaše pocity, začínáte popisovat svět!

Někteří se domnívají, že trpí už nyní, protože mají málo placenou práci. Je to pouze sentiment. Bolest začíná tam, kdy v zimě a v dešti celé měsíce běháte v letních botách po schůzkách, naháníte klienty a nic neprodáte – to je začátek zoufalství. Buď se vrátíte zpátky ke své práci, nebo hladoví a vyčerpaní budete pokračovat dál. Začnete čelit stresu, jehož příčinou je nevědomost, a tu si těžko začínající podnikatel připouští.

Nedržím si jediný příjem, kombinuji své znalosti s tím nejlepším, co jsem v sobě objevil a to funguje. Poskytuji soukromé hodiny, obchoduji se zbožím.

Najít nové příležitosti znamená, že jsem zase dál, nejenom v řešeních, která na trh přináším, ale také v mezilidských vztazích, o které pečuji.To není ze dne na den, jedná se o dlouhodobou práci.

Kdo spěchá, myslí často jen na sebe, jeho práce má dočasné výsledky. V jednu chvíli člověk vydělá 100 tisíc za měsíc, v té další mu přátelé pomáhají zvednout se na nohy, protože jeho přítelkyně nevydržela to narcistické chování, sbalila si kufry, odjela a přestala brát telefony.

Udržet si pokoru a stále přemýšlet nejen o sobě, to je základ. Vše je za něco, a to je problém, jež spatřuji v dnešní společnosti, která vidí a chápe pouze materiální úspěchy. Proto je občas úsměvné sledovat, jak lidé celý rok někam dojíždí jen proto, aby společně s dalšími lidmi seděli v kanceláři, bavili se o businessu a mysleli, že to je udělá úspěšnými.

Ba ne, pravda je hořká!

Obklopíte-li se lidmi, kteří touží jenom po penězích, žádné peníze nevyděláte. To je často typ lidí, co se schází v kancelářích. Je to vnitřní chudoba, která souvisí s chudobou finanční. Je to zákon, který pramení z myšlenky, že peníze sami o sobě nic neznamenají. Zaměříte-li se pouze na ně, nezískáte pravděpodobně nic.

Jsem tvrdý a nekompromisní, protože vím, že peněz je mnoho a kvalitních podnikatelských projektů a lidí, co dokážou dotáhnout sami věci do konce, naopak velmi málo. Často mi lidé píší a lichotí mi, že slyšeli, nebo že dokonce četli moji knihu, chtějí radu. Já si však nemůžu pomoci, ale často z nich cítím, jak by si chtěli koupit při první příležitosti Ferrari, nebo minimálně jezdit po Praze v Mercedesu a kouřit přitom z otevřeného okýnka. To je chudoba, které se brání mé já. Život mě naučil jednu věc: jak jde někomu pouze o peníze, tak Vás při první příležitosti hodí přes palubu, ve chvíli, kdy Vás přestane potřebovat.

Jste-li vidět, logicky se na Vás i tito lidé navalí – chtějí znát vše, chtějí Ferrari, ale už zapomenou v letních botách v zimě obíhat klienty. Problém není, že píší mně, ale tento. Chtějí vše a přitom čekají, že jim k jejich cílům, stejně dobrácky, někdo pomůže :-)

 

 


O autorovi
Claudio Depeyrac

Jsem spoluzakladatel prvního investičního klubu v České republice. Během tří let mi prošlo pod rukami stovky začínajících firem. Pochopil jsem obě strany; elitní společenství (investory), pro něž pracují jejich peníze, i zbytek národa, který stále ještě věří v iluzi maturit a diplomů, protože v dobách komunismu to bylo "něco"! Klade se důraz na opakování věcí zpaměti, ale nerozvíjejí se lidské schopnosti. Školství řídí úředníci a málokteré učitele jejich práce baví. Přesto rodiče bezmezně věří tomu, co nazývám "Systémové (pro)vychování". Je to ovšem mnohem horší. V roce 2012 mi při fotbalovém zápase praskla Achilova šlacha a já si to celé uvědomil v detailních souvislostech, Pronikl jsem do myšlení úspěšných lidí. Po dopsání knihy Ukradený potenciál jsem opustil svůj starý život a začal žít ten vlastní. Pro úplnost, že to funguje, jsem si knihu sám i vydal. Prodalo se jí na 3,5 tisíce kusů během dvou let. Nikdo ji mediálně netlačil, protože velká vydavatelství z ní nemají ani korunu :)

Celý příběh zde, email: claudio@depeyrac.com , YouTube

Nikdy se neptejte lidí proč jsou takoví. Jsou-li sami sebou a přesto nezapadají do šablon, tak více méně proto, že nechtěli být nikdy jako ostatní. Staň se naším fanouškem na Facebooku.

Zavřít