3 náhodné / Hlavní strana / Nezařazené / Top článkyKluk z paneláku: TŘI ROKY BEZ KOMPROMISU
Tři roky bez kompromisu

Kluk z paneláku: TŘI ROKY BEZ KOMPROMISU

Jakmile se vrátíte domu, jste v pasti. Postupně vás začnou mít rodiče v hrsti. Pro ně vždy budete kluk, kterého znají od plenek. Chtěli to ze mě dostat. Když viděli, že sedím doma a pořád něco píšu a nehledám si práci, že prý půjdu kopat krumpáčem kanalizace u zdejší stavební firmy. Nedalo se vysvětlit, že teď chci vydat tu knihu, kterou jsem rok psal a že pak rozjedu nové podnikání. Že firma nezačne fungovat sama během jednoho dne. Mám svůj sen, kterému tak dobře jako já, nemůže rozumět nikdo jiný. „Potřebuji čas“, říkal jsem jim. Moji rodiče ušli za poslední dobu náročnou cestu. Jejich potomek, než aby se nechal hýčkat, dá raději přednost studené večeři. To spousta rodičů na začátku nedokáže pochopit.

V samotném úvodu chci narovinu napsat. Neřeší se tu otázka, jak vydělat za každou cenu a s přesčasy 25 tisíc měsíčně, ani pak to, jak po 20 letech této činnosti uvést tělo do opět fungujícího stavu. Řeší se tu, jak tomuto kolečku, kde vás jako mravenečka postaví k lince, dá vyhnout. Žít vlastní život, a to bez ohledu na to, zda máte výučák, maturitu, nebo jste Ing, to je obsah mého sdělení.

Nekreslím, ani nezpívám, přesto bych řekl, že jsem se stal umělcem. Objevil jsem v sobě schopnosti, díky kterým jsem našel cestu ven z labyrintu. Můj štětec jsou mé prožitky a zkušenosti; z dob, kdy jsem byl neomylný a kariérou motivovaný, ale v samotném jádru nešťastný člověk.

V tomto článku se chci podělit o svůj příběh a o část překážek, které jsem musel překonat za poslední tři roky. Věřím, že to bystrému čtenáři pomůže dokreslit onu mozaiku.

Letadlo hangár

Neboť jste-li přesvědčeni, že jste našli něco, čemu má smysl se věnovat, nestačí o tom pouze snít. Musíte váš plán začít realizovat – to často stojí kromě vysokého nasazení také všechny vaše úspory. Od investorů jsem se to naučil velmi dobře, sami všechno nezvládneme; za peníze lze získat zboží, informace, reklamu, nebo pracovní sílu. Šetřílkové, ti nic nevědí o finanční gramotnosti a osobní efektivitě. Nebudou mít proto nikdy víc než to, co vydělali někde prací a dali někam na hromadu.

Jde tu o obchod, a tak je to se vším.

Hraje se tu tvrdá hra s názvem: Za vším hledej peníze. Troufnu si i říci, že kdyby většina lidí, co pracují v nadacích, nebrali za svoji činnost peníze, málokdo by si mohl pomoci pomáhat. Tento systém je potřeba si uvědomit – nebudete pak spoléhat, že někdo pomůže právě vám. Všeobecně se dá říci, že nejtragičtější způsob je, když musí člověk chodit do práce jenom proto, že je potřebuje. Je to stejné, jako randit s „ošklivou“ holkou, protože potřebujete lásku. Tato nejistota z čekání, většinu lidí vycucá zevnitř. Je složité si pak udržet sny, když šéf křičí: „dělej, makej víc, na tvoji práci čeká deset dalších“. Sny, ty mají přece malé děti, co neznají realitu. Dospělí se podřizují kolektivu a myšlení skupiny, ve které se pohybují. Budou řešit, kdo kouří a kdo přestal, oblíbené herce a zpěváky. Na jejich sny už nezbyde čas.

Pouze dlouhodobá činnost, která vás naplňuje! Ta jediná přináší výsledky. Proto spousta lidí selhává jako zaměstnanci. Po dvaceti – třiceti letech pak končí na úřadu práce.

fabrika

(Foto: Továrna společnosti Johnson Controls, která vyrábí v České Lípě autopotahy).

Rozhodl jsem se nečekat. Pochopil jsem rozdílnou motivaci; vlastníci klidně zavřou tisíc lidí do výrobní haly, všem rozdají čipové karty, hlavně že bude zisk. Nadřízení zase rozumí, že když někdo stoupá po kariérním žebříčku, přibližuje se k jejich místu. Pokud nestoupají oni, nestoupá pak nikdo jiný.

A pak hlavně pozor na ty ostatní, kteří dělají to, co je baví a dokáží si tím ještě vydělat na slušné živobytí. To spoustě lidem vadí více, než výpis s ročními nedoplatky za elektřinu!

Během prvních dvou let moji knihu (celý příběh zde) zakoupilo přes tři a půl tisíce lidí, a to je obrovská motivace pokračovat! Zvítězil jsem, protože jsem přestal myslet na sebe, a to zafungovalo. Chtěl jsem přerušit signál putující mezi lidským vědomím a realitou, kterému kdysi, jak moji rodiče, tak lidé okolo mě, uvěřili; pravda je totiž irelevantní, podstatnější je to v co lidé věří! Šel jsem do toho naplno…

Nečekal jsem, že mne občas lidé budou zastavovat na ulici, budou posílat fotky ze zahraničí, nebo že pojedu metrem a uvidím, jak lidé čtou moji knihu. Za to jsem opravdu vděčný!

Lidé se ocitají v bludišti, jehož stěny jsou v područí autorit. Oni řídí labyrint – ve škole, v práci, ve vztahu k čemukoli. Jsou to neviditelné stěny, takové rostliny s hlubokými kořeny, které se zapustily do našeho podvědomí. Základem je tedy začít s otázkou: Je můj nadřízený doopravdy autorita? (počkejte si na pošťáka v mém příběhu).

Mám „jenom“ dvě oči, dvě zdravé ruce, vyrůstal jsem v paneláku, přesto si mohu toto všechno dovolit.

fanoušci Ukradený potenciál

Nejčastějším zabijákem změň, úspěchu – nazvěme to jakkoliv, jsou kompromisy a špatně nastavená filozofie. To je největší stopka na vědomé úrovni – vidím to často u obchodníků, mají plný diář schůzek a dokonalý přehled o následujících minutách (bez schůzek by se jejich zboží neprodávalo). Jsou efektivní v řešení problémů, ale neefektivní celkově – kdysi si totiž vybrali oblast prodeje, kde musí zákazníky přemlouvat a mít proto spousty schůzek, aby z toho množství někomu svůj produkt nakonec prodali. Jsou efektivní v řešení problémů (mají schůzky, efektivně vedou diář), ale jsou neefektivní celkově, protože onu problematiku „získávání zákazníků a efektivního prodeje“ nepochopili do hloubky.

1. Chyby cizích filozofií

Je potřeba být realista!. Běž studovat Mgr. nebo Ing. a určitě získáš dobrou práci. To jsou nejčastější tlaky, kterým čelíme všichni. Jsme mladí, ona cesta je ještě před námi. Ejhle, po pěti letech po škole najednou přicházejí děti a hypotéka.

Mnoho lidí nám chtělo „dobře“ poradit. Ale jak poté dopadneme? V tom lepším případě budeme žít zase svůj život jen podle scénáře, který nám připravil někdo jiný.

Neříkám, že škola je špatná, podle mě se tam jen stráví spousta času zbytečně a neefektivně. Zkráceně řečeno: Lidé mě nechápou, proč nejdu na vysokou… Já nechápu je, proč tam marní 6 let života.

Pouze vlastní rozum, který se nedá zprůměrovat, vás dostane výš, než jste.

Tma na vlakovém nádraží

Lidé opustí školu, ale už se dále nevzdělávají, protože si myslí, že jsou vzdělaní. Opravdová škola začíná ale až tehdy, když se snažíte pochopit realitu.

Zajímám se o podstatu příčin, proto nechci znát cizí řešení, to jsou často už zaobalené polopravdy, sloužící ve prospěch jejich tvůrcům (zázračně zhubnete, zbohatnete, začnou vám růst vlasy, nebo „Nepřítel je RUSKO!“ apod.).

Jde tu o pochopení samotné tvorby a úlohy peněz, problematiky jménem školství, funkci kolektivního vědomí, tvorbu mediálního obrazu, funkci PR agentur, instrumenty bank jako investice, politiku, až po principy tržní rovnováhy, která vždy pohlídá správný poměr chudáků, nebo milionářů v naší společnosti. Od toho se odvíjí všechno v našich životech.

Jsou to odpovědi, o kterých se v mainstreamu nedočtete, objevíte je až sami.

Jak napsal můj čtenář (Jan Vojtěchovský) na mém FB: Zkušenější duše si vždy vybírají složitější cestu, jelikož v tom je individualita osobnosti a její poslání.

A já s tím souhlasím.

V opačném případě totiž skončíte u investic jako stavebního spoření, nebo investičního životního pojištění a k tomu si navíc pořídíte auto, které ztratí 50% hodnoty, než sjedete první gumy. A to je trochu málo. Říkám tomu Být či nebýt dementní.

 

2. Černobílý svět – být či nebýt dementní

Lidé si často myslí, že jsou šťastní, nebo bohatí. V přeneseném významu: Tričko s logem se vyrobí v Číně za 50 Kč, prodejní cena 900 Kč a více. Lidé otupení bídou a s pocitem, že mají alespoň něco super, když už to není vlastní rozum, tak utěší jejich ego alespoň velký nápis přes celou šíři, aby všichni přeci viděli, že nejsem žádná „SOCKA“ a můžu si to dovolit. Čtou blesk, koukají na televizní noviny na NOVĚ (omlouvám se, že to opakuji – za 3 roky se nic nezměnilo). Promiňte, toto není bohatství. I kdyby vám před barákem parkovalo BMW X6. Záměrně se vyhýbám kategorizování a nepíšu o majitelích aut za více jak 2 miliony korun. Tito lidé mají častěji už nějaká aktiva, takže si tyto rozmary mohou dovolit, vědí, že jejich potenciál to neohrožuje. Během sledování Arsenalu v televizi, pracují jejich další tři firmy. Otázka: „Být či nebýt dementní“ ohrožuje především střední třídu, která postupně mizí, protože tito lidé mají vysoký poměr dluhů pro osobní spotřebu. Jezdí super novým autem, ale cesta mezi bodem „A“ a „B“, ta zůstává léta stejná.

Doposud jsem se ocital spíše v tomto černobílém světě. Dospělo to k jednoznačnému rozhodnutí, vsadit na své instinkty a vytěsnit ze své hlavy všechno to tlachání, co spadá do kategorie Ordinace v růžové zahradě, Soudkyně Barbara a podobných seriálů.

zrcadlo pravdy

Nebavím se s prodejci DOOR TO DOOR a nevyžádanou poštu nabízející krmení pro kočky, když doma nemáme ani dalmatina, automaticky přidávám do blokovacího seznamu v mém emailovém klientu.

Omlouvám se, hlavní je si prostě zbytečně nezasírat hlavu bordelem.

Vyhýbám se lidem, kteří nejsou konkrétní, když nabízejí řešení. Co nedokáží vysvětlit fungování „zázračného nápadu/ businessu“.

Zajímá mě užitná hodnota: „proč by si to daný člověk měl za tu cenu kupovat?“ – to je klíč k finančnímu bohatství. Praktické dovednosti, kdy se za vaší vírou v daný obchodní záměr, skrývá něco více než jen obyčejná přemotivovanost ledajakého obchodníka.

Já nejsem Sherlok Holmes, jehož prací je zjišťovat a trávit hodiny vysvětlováním: „proč, co, nebo co kdyby to fungovalo“, když s tímto řešením nepřijde daný člověk. Říkám jednoduše: „Neshledanou, nemám zájem“. Spoustu lidí tento svět zprůměroval natolik, že jejich slepá víra vás může dostat rychle do maléru.

Díky tomu jsem se za poslední tři roky vyhnul spoustě zbytečných schůzek a svůj čas zhodnotil jako investici v projektech a lidech, kteří to mají vše srovnané. Nebo mi za moji práci – čas a vysvětlování (divili byste se, kolik to zabere času), místo kterého bych mohl vyrábět třeba ozdoby na Vánoční stromky, dokáží zaplatit.

Jsem jako automechanik, s rozdílem, že on opravuje poškozený motor u auta a já se starám o myšlení a mozek lidí. Nejprve jsem ale musel opravit ten svůj. To mě stálo, pokud by to někoho zajímalo přes milion korun českých. Zatímco si někteří šetřili na nové BMW, já chodil pěšky a hledal odpovědi na otázky. Omlouvám se všem, co chtěli koláče zdarma, to prostě nejde…

3. Jste oblíbení?

Když dojde v  životě k velkým změnám, lidé najednou znejistí. Něco je vykolejilo. Obětovali protějšku mnoho času a teď jsou sami. Chodili do školy, vystudovali s červeným diplomem a stejně teď sedí na místě účetní, která se bojí, že ji za měsíc mohou propustit z práce. Přichází první špatná zkušenost, kdy nám dochází, že možná nejsme tak schopní, jak jsme se mysleli a možná ani ne tak chytří. Možná ani nejsou tak schopní lidé, kteří byli naši nadřízení. Možná to všechno ani nemá s chytrostí nic společného. Jak bylo napsáno výše: „Pouze vlastní rozum, který se nedá zprůměrovat, vás dostane výš, než jste!“

Všichni jsme ve stejném kolečku, než nás propustí.

Na ředitele školy pak čeká místo poštovního doručovatele, protože žádná škola zrovna nového „říďu“ nehledá. Takže nakonec, když paní angličtinářka měla po léta radost, jak ji tehdy pan ředitel pochválil kvalitu její výuky, přičemž 80% jejích žáků, krom hodin angličtiny, ji použili maximálně na dovolené u moře, když smlouvali s pouličními prodejci o ceně za značkové hodinky. Měla tato pochvala nějakou váhu? Zpětně? No neměla, autorita zmizela a tím i váha ředitelových slov, když vešlo všem ve známost, že bývalý pan ředitel nyní vstává v 5 hodin ráno a vozí dodávkou poštovní balíky. Takto vypadají iluze, na kterých si často léta zakládáme.

Na někoho čekají psychiatři, psychologové, terapeuti. Jiní končí na úřadu práce, kde jim stejná skupina lidí, kteří se sami bojí o práci, pomáhají shánět práci.

Nyní k otázce, jste oblíbení? Odpovíte-li ano, asi pravděpodobně máte problém, neděláte totiž věci, které by ostatní vyváděli z míry. Vztahujete-li na sebe mnoho pozornosti, spousta lidí vás nebude za to mít ráda. Ubíráte totiž více prostoru a toho pak logicky méně zbývá na ostatní, a ti si to nepřejí. Žádoucí je spíše moc nevystrkovat růžky a nechat ostatní vyniknout.

 

Depeyrac mozaika

První krok, kdy se vám začne dařit je, až o vás uslyší lidé z jiných měst. Většina přátel či známých je takové naše dědictví z dob, kdy jsme o sobě příliš nevěděli…

Oči tolik nebolí „celebrita“, pocházející někde z Los Angeles, do jehož marketingu agentury okolo hudebního průmyslu investovaly miliony dolarů. Zrak nás pálí, když se stane úspěšný někdo, kdo pochází z našeho města, koho roky známe. Nutí to lidi přemýšlet, kde se stala chyba. Když přeci chodili společně na stejnou školu…

Okolo 30 knih jsem prodal známým a cca 3480 knih cizím lidem.

Jak jsem se dozvěděl o některých lidech, koupili raději moji knihu v knihkupectví, protože si mysleli, že když dají peníze cizímu pánovi, tak já jako autor z toho nic mít nebudu. Takhle to v praxi občas funguje.

Překonáte-li prvotní nachlazení, máte šanci, že se vaše zboží, tvorba a myšlenky dostanou k lidem, kteří vás podpoří, a jim říkám opravdoví zákazníci. Na facebooku mám již několik let přes 700 přátel, od té doby jim říkám mazlíčci :).

4. Boj: Život s Ukradeným potenciálem

V úvodu je příběh, kdy mladý člověk přestává světu rozumět. Chybí odpovědi a motivace pokračovat v dosavadním konzumním a pohodlném způsobu života. Pokrytectví, jež kamufluje prospěchářství, od učitelů, přes žáky, po rodiče, zaměstnance, většinu nadřízených a podřízených. Situace, kdy lidé něco tuší, ale hlasitě o tom promluví jen málokdo. Proč? Protože je to příliš mnoho práce, za kterou se hodinovou sazbou neplatí. Ten člověk si začne říkat Claudio Depeyrac. Ano, ten blbec jsem já (kniha vydána 26.8.2013).

Investiční klub

(Fotografie z doby, kdy jsem byl ještě spolumajitelem investičního klubu).

Zranění se nedá naplánovat (celý příběh zde) a jako obvykle přijde ve špatnou dobu. Neměl jsem pojistku a úspory se začaly rychle tenčit, neboť nedávno je spolkl jeden větší investiční projekt, který nešlo vyexitovat (vybrat zpět peníze). Práce na ostatních projektech, co by mohly přinést zisk, jsem vzhledem k mé zdravotní stránce, zastavil. Prodej mé firmy byl na počátku, s penězi jsem se uviděl až po roce. Nechtějte v té době vidět výraz mých společníků, když jsem oznámil, že odcházím.

Po půl roce přišla nabídka od mých rodičů, abych se přestěhoval zpátky k nim, že vzhledem k zotavení se po mém zranění, to bude pro mne snazší. Odešel jsem do České Lípy s tím, že až se uzdravím, vrátím se zpátky. Byla to ale pořád vojna, jakmile musíte stále odpovídat na otázku: „Co to děláte?“. Je potřeba se o to více hlídat, abyste nezačali podléhat radám ostatních lidí, které mají připraveny hned v zápětí, jen co jim odpovíte.

Kniha je příběhem a zároveň klíčem. Platformou, jejíž pomocí může člověk převyprávět svůj příběh a dostat ho k lidem, se kterými by se normálně nepotkal. Během týdne, ji může číst více jak stovka lidí, a to se také postupem času stalo.

8) hromady knih

Nejhorší bylo, že na mě rodiče začali koukat jako na blázna. To poznáte, najednou po vás nic nechtějí, nic vám nesvěří. Jednají s vámi opatrně jako s malým dítětem, které tráví celý den sledováním pohádek v televizi a pak, když se ho ptají: „Co děláš?“, jim o nich vypráví. Tak nějak to u nás vypadalo. Ještě před zraněním jsem měl vlastní firmu, která sídlila na prestižní adrese v centru Prahy, jednal jsem s investory o projektech i v řádech stovek miliónů korun a posléze s vámi doma jednají, jako s člověkem, co může být rád, že si namaže rohlík máslem a zavře za sebou dveře. Asi si dokážete představit. Vzpomínám si, že jsem o svém psychickém stavu díky tomu začal lehce pochybovat. Pak jsem si naštěstí vzpomněl na to, že „běžní smrtelníci“, a tím se všem omlouvám za toto, možná hanebné označení, mne můžou pochopit. Nechci nikoho urazit, ani mé rodiče ne, ale chci tím říci, že jednoduše není možné, aby mě lidé, kteří jezdí z bodu A do bodu B, a na dva týdny v roce se jedou rozvalit k moři do Itálie, rozuměli. Je proto legitimní, že mě mají za blázna.

Psal jsem i 14 hodin denně, proto po dospání přišla velká úleva.

Ukazuji knihu pěti zasvěceným investorům, kteří vlastní firmy v hodnotách několika desítek milionů korun. Jakmile se seznámili s jejím obsahem, řekli něco ve smyslu: „Neuvěřitelně přesně popsané, až děsivě přesně“. Zpětně, když to hodnotím, bylo pro mě opravdu nejpodstatnější veškeré ty informace dostat na papír z mé hlavy. Přišlo mi, že jsem psal tak rychle, jakobych se bál, že nestihnu knihu dokončit, než se zase opět postavím na obě nohy. Jak knihu vydám, jsem zjišťoval až posléze. Byl to zvláštní pocit políbení múzy. Jako bych byl jen prostředník mezi světem, kterému se vyšší já této planety snaží něco sdělit a všechno to přicházelo z daleka, odněkud z vesmíru.

Rodiče mi hledají práci:

Naštěstí firma s kanalizací, která do té doby vyhrávala téměř každou veřejnou zakázku, nezískala ani jednu. Do montérek jsem se tedy nestěhoval. Poté, co nevyšlo toto, tak jsem přes jednu rodinnou známou, měl nastoupit pracovat do banky. Určitě jsem se na to těšil. Na obvolávání databáze a nabízení pojištění nebo kreditních karet! Ovšem! Plán byl jednoduchý, nechat je samotné zjistit, že nejsem ten, koho hledají. Na první pohovor jsem dorazil značně nepřipraven, s nejistými odpověďmi. Bohužel, co se nestalo, postoupil jsem do krajského kola. V Ústí nad Labem mě čekal pohovor s krajským ředitelem. Přicházím plánovaně o 10 minut později, v kožené bundě, promokl jsem čekáním venku před bankou, a ačkoliv již v té době cca rok nekouřím, kupuji si cigarety, abych načichnul pořádně kouřem. Uvnitř divadlo 40 minut, na otázku, že si mě představovali trošku jinak, když viděli moje CV, jako narážka na koženou bundu. Odpovídám: „že chci, abyste mě viděli, jak chodím ve skutečnosti a že na tom teď nesejde, protože zatím nejsem váš zaměstnanec“.

Odcházím z pohovoru a směju se až za uši. Bylo to fakt divadlo a říkám si, že jestli mě nakonec vezmou, tak to už jako bude opravdu praštěný. No a jak to dopadlo? Vzali mě, ale dlouho to nevydrželo, po třech dnech jsem jim dal na svou vlastní žádost výpověď.

Za tři dny práce mi pak asi po měsíci dorazilo něco okolo 2600 Kč. Asi si dokážete představit, jaká byla radost doma. Bylo to těžké takhle rodiče zklamat, ale neměl jsem na výběr – věděl jsem, že bych se velmi brzy stal typem člověka, co začne rychle nenávidět svoji práci a nepřát lidem kolem sebe. To jsem nemohl dopustit. Přísahal jsem si už kdysi, že nebudu dělat kompromisy. Navíc se blížilo období, kdy se mi budou hodit dny volna …

Přílet osudové ženy:

Před čtyřmi lety (15. července 2011) jsem šel po Karlově mostě a najednou jsem ji spatřil. Bylo to jako z filmu. Měla na sobě blankytně modré šaty a rudé vlasy, které vlály ve větru. … Dobře, romantiku přeskočím!

Byl jsem na tom místě s kamarádem, který u mě trávil víkend. Z památek byl značně rozmrzelý a chtěl odejít domu. Otočil jsem se, a přesto se vydal za tou dívkou, že jí oslovím. Proč? Protože jsem věděl, že i když to stejně „určitě“ nevyjde a kamarád už teď je naštvaný, tak mnohem horší to může být, když, začnu být naštvaný i já. Ten pocit, když se o nic nepokusím, a večer až někam s kámošem vyrazím, budu vědět, že už se nikdy nebude opakovat ta příležitost. Dívka by zmizela, nemáte kontakt, a ani šanci ji najít v tom houfu turistů. Běžel jsem za ní…

A jak to dopadlo nakonec?

Strávili jsme spolu poté tři týdny, než odletěla zpátky do Moskvy (vždy je problém s vízy). Ano byla z Ruska, mluvila lámanou angličtinou a já nerozuměl nic jejím mateřským jazykem. Jednou za čas jsme si napsali a od té doby třikrát viděli. Vždy cca na týden, nebo dva. Trvalo to takto tři roky. Pokaždé jen na krátkou dobu.

První osudové setkání

(Toto je fotka z našeho prvního setkání).

Tu nejpodstatnější věc, kterou si uvědomíte, když se vám něco stane a delší čas strávíte ležením v posteli je to, že nejhorší den ze všeho je, když jste promarnili příležitosti, které vám nabídnul čas, který už nejde vzkřísit. Uběhly čtyři roky, nebylo mi už 20, jako když jsme se potkali poprvé, ale 24 a jí také, a v tomto věku se už dívky běžně vdávají.

Uvědomil jsem si, že čím je člověk starší, o to důležitější je rozhodování. Bylo to v době, kdy jsme se déle než rok neviděli. Mě došlo, že ona byla ta pravá a že mi nikdy s nikým nebylo lépe.

Pomohlo také to, že jsem už nespatřoval v penězích něco mimořádného.

Získal jsem více času pro svoji osobní svobodu, už jsem nechtěl slyšet větu: TIME TO SAY GOOD BYE, protože by to příště mohla být už věta poslední. Napsal jsem jí vše a řekl, ať přiletí. Dali jsme si sraz v Karlových Varech.

Bylo to nádherných dvanáct dní a pak už to znáte, narodila se nám úžasná dcera Sofia a já se oženil.

10) svatba

Největší problémy vznikají nedostatečnou komunikací, je to stav, kdy si jedna strana něco myslí a předpokládá, že to samé ví i druhá strana.

Někteří lidé si mysleli, že to bylo moc rychlé. Jak píšu – já jsem ale nikdy nejezdil z bodu A do bodu B. Pro můj život platí jiná pravidla.

Spousta párů se dnes rozvádí, jednoduše s tímto faktem počítám, ale není to věc, která by mi stála v cestě a svazovala má rozhodnutí. Abych tři roky prověřoval, jestli je ta pravá a pak jsme se rozešli, protože jsme oba našemu vztahu od začátku nevěřili naplno. Raději 20 let s někým prožít a pak se rozvést, než být stejnou dobu sám a myslet si, že jistota mít věci vždy pod kontrolou, je tím hlavním smyslem života.

Byrokracie Česká republika

Dostal jsem radostnou novinu, že budu otec. Na Nový rok letím do Moskvy. Po návratu zařizuji svatbu, víza, pozvání, řeším cizineckou polici, žádosti, povolení, ambasádu. U svatby máme soudního tlumočníka. Jen za pojištění na jeden rok platíme 53 tisíc, aby v tom byla zahrnutá i porodní péče, (standardně se na to pojištění nevztahuje). V České Lípě nás odmítají oddat, protože musíme doložit všemožné papíry před svatbou, poté nám dají nejbližší termín svatby za tři týdny. To je nemožné stihnout, víza máme na 2 měsíce. Jsme oddáni nakonec v Kamenickém Šenově, kde zbytek požadovaných dokumentů dodáváme dva dny před svatbou. Tímto mmj. všem, co nám pomohli, moc děkuji!

Po svatbě žádáme o přechodný pobyt, jsou problémy s doklady, protože na těch starých dokladech pochopitelně má žena nemá uvedeno své nové příjmení. Musíme letět znovu do Moskvy a ony doklady vyměnit. Jenže dceři jsou teprve dva týdny, takže nemůže letět letadlem a vlakem to je 27 hodin. Nakonec oddálíme let o 2 měsíce. Konečně jsme v Moskvě, jezdíme přeplněným metrem, kde s dvouměsíčním kojencem obíháme úřady. Nakonec se ukáže, že to bude trvat 2 měsíce. Po měsíci tedy odlétám z Ruska sám bez rodiny. Mám vízum na jeden měsíc a odmítají mi ho prodloužit. Během této doby na ministerstvo vnitra každý měsíc posíláme stejný dopis, aby prodloužili lhůtu tady v ČR, že jim dodáme doklady později (nemůžou prodloužit o 3 měsíce, ale vždy jen o měsíc). Po roce od svatby máme vše vyřešeno. Zakončuje to 4,5 hodiny výslech mé žena a já už jenom tři hodiny v Jablonci nad Nisou. Byla to potupa, odpovídáme na to, jaké máme kartáčky, ale nechybí i otázky týkající se našeho intimního života. Sečteno podtrženo: náklady na dva měsíce v Moskvě okolo 50 tisíc. Celkově tedy díky byrokracii mezi českou a ruskou stranou máme účet přes 100 tisíc korun. Není ale čas na to se rozčilovat, doma maluji dětský pokoj pro moji již tříměsíční dcerku, protože na to nebyl předtím čas.

Ruské metro

Proč píšu tento příběh?

Kdybych dělal kompromisy, možná bych stále podnikal v oblasti investic, prodával elektrárny, kopal krumpáčem, nebo pracoval přes známou v bance. V tom posledním případě by na mě rodiče byli hrdí – že syn chodí do práce v obleku a pracuje u společnosti, která má reklamu ve hlavním vysílacím čase v televizi. Ale co vím jistě, že by se spousta z toho, kdybych jezdil pravidelně z bodu A do bodu B, nestalo. Rozhoduje 8 dovedností popsaných v mé knize a také ještě jedna věc; výdrž! Ta znamená víc než talent!

Aktuálně se mi podařilo prodat knihy za více než 1 milion korun (pozor, nebyl to zisk!). Na moji prvotinu si přesto myslím, že je to víc než slušné.

Možná kdyby o mne napsali nějaké větší noviny, nebo mě pozvali do televize, bylo by to ještě lepší. Nikam se ale netlačím, protože nejvíc ze všeho mě baví ta cesta, můj život, který řídím jenom já. V podstatě se dá říci, že jsem našel koncept, jak lze být nezávislý na okolí a ekonomicko-politickém systému, a to učím i své klienty. Nejlepší lék je sám sebe naučit se léčit, protože na to jediné se můžete spolehnout, když se ocitnete sami. To je ovšem ta náročnější cesta, usnadněná tím, když máte zkušeného průvodce.

Nyní jsem ve fázi, kdy začínám radit i firmám a zakládám vlastní poradenskou společnost. Natočil jsem desítky videí. A co na to moji rodiče? Mají pocit, že se pořád flákám, protože mě nevidí každé ráno odcházet do práce- pracuji totiž přes internet.

Celý rok jsem pracoval zadarmo, byla to moje investice, abych si mohl dovolit dva roky prodávat svoji knihu. To k nelibosti některých lidí, jejichž ego nevidí tři minuty dopředu.

Kdybych nic neměnil, zůstal bych u prodeje elektráren. Já to však pochopil – Ať berete sto tisíc měsíčně nebo tři miliony ročně, tohle nikoho bohatého nedělá. Bohatí jsou lidé, kteří navzdory všem lákadlům, dokážou svůj chtíč ovládat. Znám cenu svého života a vím, že jednou to budou pouze dobré vzpomínky, co jediné bude mít cenu.

Náš příběh

Mohl jsem pomoci třem lidem, kteří by ode mne koupili elektrárnu, troufnu si říci, že jsem místo toho pomohl 3480 lidem, kteří si koupili ode mne knihu.

Nepíšu svůj příběh pro lítost, ale protože jsem hrdý. Hrdý na to, že jsem to zvládl a vím, že i kdyby to bylo 10x složitější, tak to dám, protože pokud člověk má za co bojovat, brzy pozná cenu bitev. Také zjistí, že jenom opravdový šťastlivec získá hodně, bez toho aby pro to musel mnoho udělat. A to chci předat tímto článkem. Spousta lidí chce mít lásku, spoustu sexu, chtějí super vypadat, peníze, ale chybí tomu příběh…

V závěru článku Vám chci představit koncept 14 bodů, které jsem pro Vás připravil. Jsou to ty, které rozhodují o úspěchu. Můžete se v podnikání snažit, pracovat od rána do večera, ale pokud nevyužíváte naplno těchto 14 bodů, nejste EFEKTIVNÍ. Stejně jako obchodníci, o kterých jsem se ve článku zmínil …   Tyto body mi pomáhají při každodenní práci, objevit příležitosti a vyhnout se špatným investicím.  Nyní lze toto schéma získat díky množstevní slevě za zaváděcí cenu 99,- Kč  Po obdržení platby Vám jej zašleme na email. V jednoduchosti je krása! Garance vrácení peněz, v případě, že nebudete spokojeni, samozřejmostí.

Novinka Claudio Depeyrac

 


O autorovi
Claudio Depeyrac

Jsem spoluzakladatel prvního investičního klubu v České republice. Během tří let mi prošlo pod rukami stovky začínajících firem. Pochopil jsem obě strany; elitní společenství (investory), pro něž pracují jejich peníze, i zbytek národa, který stále ještě věří v iluzi maturit a diplomů, protože v dobách komunismu to bylo "něco"! Klade se důraz na opakování věcí zpaměti, ale nerozvíjejí se lidské schopnosti. Školství řídí úředníci a málokteré učitele jejich práce baví. Přesto rodiče bezmezně věří tomu, co nazývám "Systémové (pro)vychování". Je to ovšem mnohem horší. V roce 2012 mi při fotbalovém zápase praskla Achilova šlacha a já si to celé uvědomil v detailních souvislostech, Pronikl jsem do myšlení úspěšných lidí. Po dopsání knihy Ukradený potenciál jsem opustil svůj starý život a začal žít ten vlastní. Pro úplnost, že to funguje, jsem si knihu sám i vydal. Prodalo se jí na 3,5 tisíce kusů během dvou let. Nikdo ji mediálně netlačil, protože velká vydavatelství z ní nemají ani korunu :)

Celý příběh zde, email: claudio@depeyrac.com , YouTube

Nikdy se neptejte lidí proč jsou takoví. Jsou-li sami sebou a přesto nezapadají do šablon, tak více méně proto, že nechtěli být nikdy jako ostatní. Staň se naším fanouškem na Facebooku.

Zavřít