Hlavní strana / NezařazenéPotenciál dětí v ohrožení! (Samé jedničky, ale jinak bída…)
children-286239_1280

Potenciál dětí v ohrožení! (Samé jedničky, ale jinak bída…)

„Učitelé mě vždycky pochválili, když jsem našel správnou odpověď na předem připravenou otázku,“ Claudio Depeyrac.

Tohle se nauč, takhle nám to řekni a je to dobře.

Přepis rozhovoru s Claudio Depeyrac pro školní časopis Doutnák Gymnázia J. A. K. Uherský Brod. O důvodech, proč tento rozhovor vznikl, se dozvíte v předchozím článku: Nedávno mi napsal jeden student.

DSC_0953_Fotor
  • Představení respondenta.
Původním jménem Michal Mrhač, autor knihy Ukradený Potenciál. Po maturitě nešel na vysokou školu. Namísto toho spolu s přáteli začal podnikat. Několik let se pohyboval v kruhu nejbohatších lidí České republiky. V tu dobu vlastnil část investičního klubu v centru Prahy. Po třech letech v podnikání si začal uvědomovat, že je potřeba zpomalit, tak se opět vrátil k fotbalu, který kdysi, jako malý hrál. Jenže při prvním zápase mu praskla Achillova šlacha. Z trávníku si to namířil rovnou do nemocnice. Poté strávil zhruba devět měsíců zavřený doma s přetrženou Achillovou šlachou a svými myšlenkami, které začaly utvářet nové obrazy. Tak se rozhodl, ač nebyl žádný spisovatel a nestudoval žurnalistiku, napsat knihu, která čtenáři pomůže zorientovat se v dnešní zběsilé společnosti, kde, zatímco se přizpůsobujeme tlakům a zavedeným normám, svůj vlastní život odkládáme na druhé místo a utíká nám samotná podstata – PROČ?.
Po dopsání knihy prodal svůj podíl v investičním klubu. Dnes se živí osobním koučinkem, kde pomáhá začínajícím podnikatelům a lidem, kteří se dostali na dráhu, ze které je těžké se vrátit zpět. Jeho klienti jsou manažeři, ale i obyčejní lidé. Jeho kniha se přes internet za poslední rok velmi úspěšně prodává a tak jsme ho v našem rozhovoru vyzpovídali.

 

IMG_20150501_145706
  • Co je špatně na našem vzdělávacím systému?

Claudio Depeyrac: To, že student sedí v lavici sám za sebe a nesmí využívat jiného potenciálu než svého. Jakýkoliv úspěch v reálném životě přeci není založen na tom, že pracuji sám. Je to dokázané i z matematiky. Když dva lidi pracují na jednom projektu, tak mají dvojnásobek času, mají větší motivaci, přichází na víc věcí. Takže jakmile člověk vytvoří nějaký tým, tak násobím čas, zkušenosti, informace a schopnosti. Každý z nás má určitou oblast, ve které vyniká, a pole, ve kterém mu to moc nejde. Proto skupina lidí, co se dokáže sjednotit a pracovat společně nad konkrétní myšlenkou, vyhrává nad těmi, co „makají“ sami na svém projektu.

Toto je veliký rozpor v tom, čemu jsme vědomě i podvědomě vedeni ve škole. Nejedná se pouze o obchodní týmy, které dosahují lepších výsledků, než jednotlivci. A kvalita života (po mezilidské stránce) je úplně někde jinde, když jsem obklopený partou zajímavých lidí, než když jsem sám a koukám na ostatní skrz zažité paradigma, že nikdo nemůže být lepší než já.

  • Mohl byste to rozvést?

Claudio Depeyrac: Princip školství je špatný v tom, že učí vizi, která není úplně pravdivá. V tom smyslu, že když budu mít dobré vzdělání, tak se budu mít dobře. Což je tak polovina pravdy. Protože samozřejmě dobré vzdělání rozšiřuje obzory, o tom žádná. Druhá věc, ta zásadní je, že lžou v tom smyslu, že se budu mít dobře, což není vůbec pravda. Mnoho lidí je chytřejších než lidi, co mají desítky miliónů, ale mají se špatně, protože nepochopili systém, jako takový. Takže pokud mám stejný diplom, jako má deset tisíc dalších, pro které je jen dva tisíce volných míst, tak jsem pravděpodobně mezi těmi osmi tisíci, kteří sice mají dobrou statistiku v rámci paradigmatu (když budu mít dobrý titul, tak budu dobře vypadat – tzv. společenský kredit), ale neuplatním se na trhu práce.

Kdyby školství říkalo: „Uč se, budeš mít pravděpodobně vyšší šanci uspět, ale není to to hlavní. Mimo to potřebuješ také rozvíjet své schopnosti, silné stránky, na které se ve škole nezaměřujeme, protože je tu 20 až 30 žáků na jednoho učitele (což je také problém), a hodnocení je postaveno dle nějakého průměru. Věřím, že by studenti, potažmo i jejich rodiče, krom oficiálního vzdělávání (= školy), hledali také neoficiální cesty, jak více rozvinout osobnost daného člověka, která více rozhoduje o úspěchu, a nespoléhali by tak celá léta na školy. To je problém, spočívající v tom, proč jedničkáři nezřídka pracují pro trojkaře – na tom, že se někdo naučí něco zpaměti, nikdo ještě nezbohatl.

Hlavní je především to, aby ses neučil nic zpaměti, ale vždy porozuměl podstatě problému. Bez toho to jsou jen informace, které nezapadají do kontextu a tedy souvislostí. Přitom ale všechno je o souvislostech – jak v podnikání, tak v osobním životě.

  • A jaké konkrétní problémy máte na mysli?

Claudio Depeyrac: Hlavní problém je, že já nemusím umět všechno zpaměti. Potřebuji znát souvislosti, jak už jsem se zmínil. Tím myslím, že když si něco někam napíšu a za dva roky to budu potřebovat, tak to tam najdu. Ale je zbytečné se to učit zpaměti ve chvíli, kdy to nepotřebuji, zbytečně to zatěžuje. Nevím, jestli to někdo už přesně spočítal, po jak dlouhou dobu je člověk schopen se soustředit na danou věc.

Co není tak podstatné a nepotřebuji to právě teď, to deleguji na jiného člověka – mám asistentku, nebo na začátku postačí i dobře vedený zápisník. Udržuji si čistou hlavu, abych měl mentální kapacitu zabývající se tím nejpodstatnějším, co souvisí s kvalitou mého života, eventuálně s mými příjmy, co řeším právě teď, ne co budu řešit možná v budoucnu.

V čem škola vychovává, tak je to návyk. Návyk, že někam docházím, že se stávám dospělým, že získávám nějakou zodpovědnost, že udělám nějakou zkoušku. Ale ve finále ta podstata, z čeho jsem dělal zkoušku, už není tak podstatná. Mnoho lidí si na obsah už po dvou týdnech nevzpomene.

  • Jak jste vnímal svět, když jste byl ve škole?

Claudio Depeyrac: To je dobrá otázka. Samozřejmě, svět mě nějak utvářel. To jsem si uvědomoval. A jako každý mladý člověk jsem měl i své ideály a byl nějakým způsobem vedený. To jsou tři základní roviny.

Ta hlavní rovina byla v tom, že u nás doma se hodně „hrotilo“, jaké mám známky. Proto jsem měl téměř vždy vyznamenání.

Byl jsem člověk, který se sice moc neučil, ale vždy jsem se připravoval, hodně jsem komunikoval s učiteli. Chtěl jsem vědět víc, než standardně to, co řekli dvaceti žákům, aby si udrželi „pozornost publika“. Někteří mi uměli dát více, než byl běžný okruh témat, kam jsme se ve všedních hodinách dostali.

Na střední škole jsem už ani moc nerespektoval ten systém. Bylo to zhruba: „hele, udělám to prostě na trojky na čtyřky, na maturitu se naučím a pak už jdu svoji cestou. Takže se mě ani učitelé neptali, jako ostatních, zda půjdu na vysokou nebo ne.

  • Souviselo to i s tím, že jste měl i praxi s prodejem?

Claudio Depeyrac: Samozřejmě. Já jsem už od malička podnikal. Na škole to bylo hlavně přeprodávání věcí, jako značkové oblečení, počítače, telefony z ciziny a tak… Takto jsem pochopil, že se dá kšeftem vydělat víc než někde na brigádě. Takže když jsem pak v osmnácti byl s kamarádem na jedné brigádě, vyhodili mne asi po dvou hodinách. Nebyl jsem zvyklý na ten přístup šéfa a zaměstnance. S autoritativním přístupem mám problémy dodnes.

A potom, když jsem začal podnikat, tak jsem se dostal mezi jinou sférou lidí v Praze, kterou jsem jako kluk z České Lípy neznal. To bylo v investičním klubu. A ti mě jen utvrdili v tom, co jsem si už dlouho myslel, v názorech, které jsem si dotvářel při práci s nimi.

  • Proč lidé utrácí peníze za věci, kterými pak dělají dojem na lidi, které stejně nemají rádi.

Claudio Depeyrac: To je nastavené konzumní společností. Spousta lidí je zprůměrováno tak, na stejnou otázku odpoví v podstatě všichni stejně. Mám na mysli věci související s kvalitou života, jako je oblast bydlení, hypoték, pojištění, jisté práce nebo školy. Je to velký business s lidským vědomím.

Na těch, co nemají informace, si vezmete vždycky nejvíce. Nekvalifikovaná většina – to jsou nejlepší zákazníci pro banky, pracovní síla pro velké fabriky a v konečné fázi i pro stát je to výhodné – tito lidé neohrozí zaběhnutý režim, budou mít problémy, protože jejich peníze a čas zhodnocuje někdo jiný. Tím, aby se lidé od sebe odlišovali, musí znát jiné principy, než ty ze školy, protože ty jsou svazující pro všechny. To znamená, že na sobě musí člověk pracovat, a to stojí mnoho času a peněz. Málokdo však vstane z pohodlné židle a něco udělá. Je daleko lepší ty peníze vzít a koupit si něco drahého, aby dobře vypadal. To většině dává ten pocit výjimečnosti, uspokojení.

  • To jsou ty ovlivňující faktory, že okolí nás ovlivňuje? Když vidím kolem sebe lidi, kteří chodí v drahé bundě, tak si řeknu: „jo, koupím si jí taky, aby mě nějakým způsobem brali.“

Claudio Depeyrac: Je to o tom, že lidé nemají vytvořený vlastní svět, proč tu jsou. Nemají vizi sami sebe. Nemají pro co žít.

Takže jenom takový příklad. Lidé jsou „naštvaní“ ve fabrice, koupí si drahé auto, které splácejí, a kvůli tomu autu pak nemůžou opustit fabriku, protože mají měsíční splátky 5,6,7 tisíc, což by jim chybělo v rozpočtu. Ale o víkendech leští to „své fáro“ a jsou na něj strašně pyšní. Ona ta fabrika pomocí přístupu „přines, podej“ sebere lidem, kteří mají maturitu nebo i vysokou školu, pocit důležitosti. A ten je pro člověka velmi důležitý. Takže z něj udělají takového otroka, a když přijde o víkendu domů a má čas, tak leští auto a tím si kompenzuje svůj pocit důležitosti. Ale pak je tu i otázka, jestli má správně posazené priority. Někteří lidé umí být i slepě šťastní celý život, pokud pak nepřijde to hlubší uvědomění – proč tu jsem? Co tu vlastně dělám? – tak z toho vycházejí jako vítězové, jsou spokojení, oddělají hodiny a mají čistou hlavu a peníze.

  • Jaké jsou podle vás konkrétní životní hodnoty, na které bychom se měli zaměřit?

Claudio Depeyrac: Na to není jednoznačná odpověď. Nechci tu říkat, že láska, ani že bychom se měli zaměřit na světový mír. To je řeč pro soutěž krásy. Nejpodstatnější ze všeho je právě potřeba vypnout ty „otupováky“ kolem a zaměřit se na vlastní hodnoty a cíle. A ty má každý jiné. Nezapomínejme, že čeho je na trhu moc, tomu se snižuje tržní hodnota, pravděpodobně nikdy nevyděláte dostatek peněz, když se budete učit podle stejného postupu, stejné informace, jako většina ostatních. Tito lidé pak nabídnou trhu (zákazníkům) to samé, co umíte vy – nevzniká unikátní hodnota, ani koncept, za které by si někdo připlatil, proto většina končí v průměrných či podprůměrných zaměstnáních.

  • Co byste vzkázal našim čtenářům?

Claudio Depeyrac: Naučte se filtrovat informace a platit za ně, to je nejpodstatnější. Bez toho jste odkázáni na něco, co už ví spousty lidí před vámi. Změňte návyk a investujte do individuálního vzdělání a vlastního výzkumu. Nebojte se chyb, období, kdy bydlíte ještě u rodičů a nemáte vlastní rodinu, přináší nejlepší čas, kdy si můžete dovolit nejvíce riskovat.

Ukradený potenciál – nejtemnější kniha o úspěchu, která v ČR vyšla. Je vhodná jako povinná četba pro studenty středních a vysokých škol (objednávejte zde).

vybočuj z davu

Rozhovor připravil Vojtěch Mervart – Kvinta B, Jiráskovo Gymnázium v Náchodě.

 

 


O autorovi
Claudio Depeyrac

Jsem spoluzakladatel prvního investičního klubu v České republice. Během tří let mi prošlo pod rukami stovky začínajících firem. Pochopil jsem obě strany; elitní společenství (investory), pro něž pracují jejich peníze, i zbytek národa, který stále ještě věří v iluzi maturit a diplomů, protože v dobách komunismu to bylo "něco"! Klade se důraz na opakování věcí zpaměti, ale nerozvíjejí se lidské schopnosti. Školství řídí úředníci a málokteré učitele jejich práce baví. Přesto rodiče bezmezně věří tomu, co nazývám "Systémové (pro)vychování". Je to ovšem mnohem horší. V roce 2012 mi při fotbalovém zápase praskla Achilova šlacha a já si to celé uvědomil v detailních souvislostech, Pronikl jsem do myšlení úspěšných lidí. Po dopsání knihy Ukradený potenciál jsem opustil svůj starý život a začal žít ten vlastní. Pro úplnost, že to funguje, jsem si knihu sám i vydal. Prodalo se jí na 3,5 tisíce kusů během dvou let. Nikdo ji mediálně netlačil, protože velká vydavatelství z ní nemají ani korunu :)

Celý příběh zde, email: claudio@depeyrac.com , YouTube

Nikdy se neptejte lidí proč jsou takoví. Jsou-li sami sebou a přesto nezapadají do šablon, tak více méně proto, že nechtěli být nikdy jako ostatní. Staň se naším fanouškem na Facebooku.

Zavřít