bez vize - menší

Systému vyhovují chudáci bez vize

Život má být pro každého jen včera a dnes – navždy. Proč lidé v tom Matrixu žijí tak, jak žijí? Proč je dnes chtěno, aby lidé nemysleli a nevybočovali z davu? Proč?

Protože takoví lidé nic nedělají. Jsou předvídatelní, kategorizovatelní, ohební a v podstatě bezmocní. Tito lidé nepřijdou s žádným neočekávaným překvapením, nejsou hrozbou pro nějakou změnu a nic destabilizujícího. To je ideální svět, který si přejí všichni byrokrati, plutokrati i technokrati. Mají pak snadný život a čistou cestu.

„Pokud přemýšlíte o vyšším cíli, než být pouze zaměstnáni a pracovat pro svého šéfa, budete velmi zděšeni, jak je dnešní vzdělání jednostranné a že informace samy o sobě neznamenají nic, neboť to, co víte, vědí pravděpodobně další desetitisíce lidí, kteří vystudovali to samé co vy.“ Většina – to vždy znamená nějaký průměr, jenž se dá poměrně snadno nahradit. Mnoho lidí se honí za vzděláním, získají tím sice spoustu informací a po úspěšně složených zkouškách je systém ověnčí různými tituly a diplomy, ale na oplátku systém dostane nové loajální stoupence. Ti většinou naplnili přání svých rodičů a „ideje“ dnešní společnosti. Po tolika letech strávených ve škole pro ně bude velmi obtížné připustit si myšlenky, že je možná všechno jinak, než bývá oficiální výklad věcí. V tomto okamžiku by totiž, lidově řečeno, nebyli označováni za „hloupé či divné“, protože se upínají k tradičním způsobům, hledající v sobě naplnění a funkční principy dlouhodobé osobní prosperity. Ale tuto nálepku by získali ti, jež půlku života stráví ve škole, aby pak jeho druhou polovinu pracovali pro majitele firem, ráno se tlačili v metru a byli šťastní, že mohou zbytek svých vydělaných peněz utratit za trochu té „nejmodernější“ technologie z kategorie nekonečné éry spotřebních věcí, které mají jen dočasný efekt. Nemám nic proti samotnému vzdělání, ale je potřeba se dívat především na to, co takové vzdělávání danému člověku opravdu přináší. Ve školách nás učí příkladům úspěšných lidí, dokonce i demokracii a svobodě, ale takové lidi naše společnost nechce, neboť často porušují STATUS QUO – na rozdíl od otupěné masy používají selský rozum, neutíkají jim podstatné souvislosti, tím pádem ohrožují systém.

Úroveň školství rapidně klesá – maturitu má dnes v podstatě každý a situaci okolo vysokých škol se také neblýská na lepší časy, kdo nejde na státní VŠ, „koupí“ si titul na soukromé. Je to snaha, jak vyřadit silné hráče a učinit je závislými na systému, neboť potencionální zaměstnavatelé mají problém odlišit od sebe schopné a neschopné lidi. Když doklad o vzdělání má dnes každý, ve finále poté onen papír nic neřeší a v konečném důsledku je to jen líbivé čísílko ve statistikách, o kolik se zlepšila dostupnost vzdělání pro občany naší země a potažmo zemí Evropské unie jako celku. Ale stinnou stránkou zůstává, že do řídicích pozic u většiny firem nejsou obsazováni schopní lidé, kteří dokáží zvýšit obraty a tím zajistit růst pracovních míst. V konečném důsledku by poté bylo pro určitou část lidí lepší mít výuční listy, protože bude větší šance, že pro ně někdo vytvoří pracovní místa. Pro schopné lidi tak nakonec nebude práce a budou si muset vybírat „mezi prací ve fabrice nebo prací pro bankovní domy“. (Podle údajů z ČNB k 5.7.2014 je v ČR okolo 143 tisíc různých finančních poradců – nemluvě o tom, jak by se tato uměle držená místa projevila na statistice nezaměstnanosti ČR.) Naše ekonomika neporoste a Česká republika tak po dlouhou dobu zůstane stále v rukou velkých nadnárodních skupin a bude „dojnou krávou“ pro vyspělé kapitalistické státy, jejichž občané jsou v kapitalistickém myšlení daleko dále než český občan. Neboť máme stále socialistické školství, které lidi připravuje na „JISTOTY“ a činí je tak závislými.

Je proto daleko lepší selhat ve vlastní hře, než v té, kterou připravil někdo jiný. Neboť pokud se nám časem podaří překonat hranici vlastního vědomí, postupně dojdeme k jednomu závěru – že jsme pouze jezdci ve spotřebním závodě, který nelze vyhrát. „Je potřeba změnit celkové celospolečenské paradigma“.

Většina lidí je dnes systémově nastavena, mají rádi falešný pocit jistoty, za který však platí mnohem vyšší daň. Nemají čas na vlastní podnikání, chybí jim kontakty, know how a jejich peníze nejčastěji „zhodnocují“ na běžných účtech s 2 % ročně nebo spoří v různých důchodových a investičních programech, na něž vidí krásná pozlátka v podobě televizních reklam se známými osobnostmi, ale nikde na tyto produkty nenaleznou doporučení od nezávislých odborníků.

Poté tyto peníze a KNOW HOW chybí ve společnosti, aby si je lidé mohli společně zainvestovat do vlastního podnikatelského záměru a společnými silami se pokusili získat finanční nezávislost a vymanit se ze systému. Někteří si tak ještě ve své hlavě vymýšlejí různé „story“, jak se je chystá někdo „okrást“ o jejich „KNOW HOW“, či o poslední zbytky toho, co člověk má, na čem si daná osoba zakládá. Je to jako výjev zbídačeného psa, který se bojí o poslední zbytek své potravy.

Přestaňme se plácat po ramenech, jak jsme někomu něco natřeli, když po nás „něco chtěl“, jak jsme mu to nedali. Nebo naopak když jsme vydělali několikrát více na někom, než by bylo fér. Plácejme se společně po ramenech, že dokážeme v něco společně věřit, důvěru vzájemně sdílet a společně být machry. V nějaké oblasti dokázat prorazit, abychom celý život nemuseli dřít někde ve fabrikách.

Žijeme ve velmi rychlé době, ve které se neustále zvyšují požadavky na zaměstnance a působí na nás stovky nepodstatných informací a reklamních sdělení. Po x letech strávených drilem informací ve školách je lidé velmi těžce selektují a pět týdnů dovolené ročně je opravdu málo na to, aby člověk sám přišel s novým nápadem, a měl dostatek času si všechny okolnosti svého života včas uvědomit, a mohl něco velkého ve svém životě měnit. Většina lidí se tak podřídí zaběhnutým rutinám ve světě, ve kterém platí jednoduché pravidlo – buď se o sebe a své peníze dokáže člověk postarat sám, nebo to za něj udělá rád někdo jiný.

Pokaždé, když vidím na poště lidi, kteří sází různé loterie, představím si, že nikdy nic nevyhrají, neboť si kupují jen jakousi iluzi. Většina z nich by peníze znásobila daleko více, kdyby místo losu investovali do svého vzdělání. Kdo se chce mít dobře, musí mít ty správné informace, jinak ho systém semele. Vzít své životy a zdraví do vlastních rukou je dnes nutností více než kdy jindy.

 

 


O autorovi
Claudio Depeyrac

Jsem spoluzakladatel prvního investičního klubu v České republice. Během tří let mi prošlo pod rukami stovky začínajících firem. Pochopil jsem obě strany; elitní společenství (investory), pro něž pracují jejich peníze, i zbytek národa, který stále ještě věří v iluzi maturit a diplomů, protože v dobách komunismu to bylo "něco"! Klade se důraz na opakování věcí zpaměti, ale nerozvíjejí se lidské schopnosti. Školství řídí úředníci a málokteré učitele jejich práce baví. Přesto rodiče bezmezně věří tomu, co nazývám "Systémové (pro)vychování". Je to ovšem mnohem horší. V roce 2012 mi při fotbalovém zápase praskla Achilova šlacha a já si to celé uvědomil v detailních souvislostech, Pronikl jsem do myšlení úspěšných lidí. Po dopsání knihy Ukradený potenciál jsem opustil svůj starý život a začal žít ten vlastní. Pro úplnost, že to funguje, jsem si knihu sám i vydal. Prodalo se jí na 3,5 tisíce kusů během dvou let. Nikdo ji mediálně netlačil, protože velká vydavatelství z ní nemají ani korunu :)

Celý příběh zde, email: claudio@depeyrac.com , YouTube

Nikdy se neptejte lidí proč jsou takoví. Jsou-li sami sebou a přesto nezapadají do šablon, tak více méně proto, že nechtěli být nikdy jako ostatní. Staň se naším fanouškem na Facebooku.

Zavřít